Basileios II. Bulgaroktonos

Basileios II. nazývaný Bulgaroktonos – Bulharobijce (asi 958 – 15. prosince 1025) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských císařů. Vládl v letech 976–1025 a dovršil panování makedonské dynastie. Dosáhl územního rozmachu Byzance v bývalém rozsahu od břehů Sávy a Dunaje až po Eufrat.

Nesnadné počátky panování:
V době, kdy dosáhl Basileios II., starší syn císaře Romana II. a vnuk Konstantina VII. Porfyrogenneta osmnácti let, byli v Konstantinopoli již delší dobu zvyklí, že příslušníci makedonské dynastie byli pouze titulárními císaři, zatímco skutečnou moc měli jejich spoluvládcové, vojevůdci nebo úředníci. Mladý císař se však snažil převzít moc do svých rukou, a tak v Byzanci vypukly po roce 976, kdy zemřel faktický vládce říše Jan I. Tzimiskes boje o trůn. Během dlouholeté občanské války upevňoval zákonitý dědic trůnu z makedonské dynastie postupně svoji moc a koncem osmdesátých let se prosadil jako autokratór – samovládce. Basileios byl především schopným vojákem, který většinu své dlouhé vlády trávil na válečných taženích mimo hlavní město. Jeho životním cílem se stalo znovu si podmanit Bulhary.

Války proti Bulharům a Arabům
Občanské války v Byzanci využili čtyři synové byzantského místodržícího (komety) v Makedonii a vyvolali povstání mezi Bulhary, které Jan I. podřídil Byzanci. Vzpoura se rychle šířila. Povstalci ovládli Makedonii a učinili ji centrem obnovujícího se bulharského státu. Odtud ovládli komitopulové (synové komety), mezi nimiž se brzy razantně prosadil nejmladší Samuil, nejen staré bulharské teritorium v Moesii a Thrákii, ale také další území na úkor Byzance.

První Basileiova výprava proti Bulharům v roce 986 dopadla katastrofálně. Mladý císař se pokusil dobýt Serdiku, a přerušit tak strategické i obchodní spojení mezi západní a východní částí Samuilovy říše. To se však nezdařilo a vracející se byzantské vojsko bylo zdecimováno v tzv. císařském průsmyku. Sám Basileios sotva vyvázl. Tato porážka měla za následek nový výbuch občanské války. Jeden z dřívějších uchazečů o trůn Bardas Skleros, pocházející z mocné magnátské rodiny, se prohlásil císařem a roku 988 vytáhl proti Konstantinopoli. Ve vypjaté situaci se Basileios obrátil o pomoc na kyjevského knížete Vladimíra I., neboť Byzanc měla s Rusí uzavřenou smlouvu. S varjažskými bojovníky, které mu Vladimír poslal, se mu podařilo povstalce na hlavu porazit. Po celou svoji vládu pak císař razantně vystupoval proti příslušníkům vysoké úřednické aristokracie a bohatých magnátských rodin, kteří se zpočátku snažili usurpovat panovnickou moc, a především se snažil konfiskacemi majetku omezit jejich výsadní postavení.

Po urovnání vnitřních poměrů začal Basileios roku 990 se systematickým dobýváním byzantského území, nyní obsazeného Bulhary. Ve snaze získat diplomatické spojence se obrátil na Benátky (992 vydal dóžeti první obchodní privilegium pro Benátčany) a duklijské Srby. Vzápětí však ohrozila východní hranice říše expanze egyptských Fátimovců, kteří se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie. Toto nebezpečí se Basileiovi podařilo roku 995 odvrátit. Jeho zaneprázdnění na východě však využil Samuil k dalším výbojům. Pod jeho nadvládu se dostala srbská knížectví Raška, Duklja, Travuňsko a Zachlumsko. Zajatý duklijský kníže Jan Vladimír († 1016) uznal lenní svrchovanost Bulharska a stal se Samuilovým vazalem. Bulharský stát tak dosáhl až na malé výjimky rozsahu z doby Symeonovy vlády a Samuil si přivlastnil carský titul.

V letech 999 a 1000 musel Basileios znovu zasahovat proti Fátimovcům v Sýrii a Arménii, ale roku 1001 s nimi uzavřel desetileté příměří. Po zajištění východní hranice zahájila Byzanc systematickou ofenzívu proti Bulharům, které nebyl Samuil schopen čelit. Ještě roku 1001 byla osvobozena Thessálie a poté začali Byzantinci dobývat jedno důležité centrum za druhým (dunajská pevnost Vidin a Skopje 1004, Drač 1005). V roce 1004 si Basileios zajistil dynastickým sňatkem svojí neteře Marie Argyry a Giovanniho Orseola, syna dóžete Petra II., spojenectví Benátek. Po deseti letech se dobývání území bulharského státu chýlilo ke konci, jeho centrální a severní oblasti již byly v byzantských rukou. Tehdy císař podnikl rozhodující tažení a v létě 1014 zničil nepřítele v soutěsce pohoří Bělasica. Poté prý nechal oslepit 14 tisíc zajatých Bulharů a poslal je nazpět k Samuilovi do Prilepu. Ohromený car byl při pohledu na ně stižen smrtelným záchvatem mrtvice. Basileios si tímto hrůzným činem vysloužil přezdívku Bulgaroktonos – Bulharobijce. Bulhaři se poté sice ještě pokoušeli vzdorovat, ale jejich odpor byl roku 1018 zdolán s definitivní platností. Naposledy v dějinách ovládla Byzanc Balkánský poloostrov až po řeky Sávu a Dunaj. Dobyté oblasti byly začleněny do thémní organizace. Pod byzantskou kontrolu se dostala srbská knížectví Raška, Duklja a Bosna, ale uchovala si jistou autonomii.

Nepokoje v Arménii donutily císaře roku 1020 ke třetímu východnímu tažení. Také v Asii se postavení říše upevnilo a byzantské panství sahalo až po řeku Eufrat. Zkonsolidovaná východní themata vytvořila hráz bránící ústřední oblasti říše.

Vztah k západnímu císařství
Přestože byl Basileios po celou dobu své vlády zaměstnán boji na Balkáně i na východě, neztrácel ze zřetele byzantské državy v jižní Itálii, o jejichž dobytí měli zájem nejen sicilští Arabové, ale také římští císařové. Jejich expanze však končila neúspěchem. To bylo zřejmě jednou z příčin, proč se snažili navázat kontakty s Byzancí. Bezprostředně po nastolení Oty III. byl do Konstantinopole vyslán piacenzský arcibiskup řeckého původu Ioannes Filagathos, aby opatřil mladému císaři nevěstu. Basileiovi se tak naskytla zajímavá příležitost. Sám se nikdy neoženil, a neměl proto dědice, jeho bratr a formální spoluvládce Konstantin VIII. byl otcem tří dcer. Na druhé straně pocházela Otova matka Theofano z Byzance. Spojení východního a západního císařství nebylo sice reálné, neboť mezi Východem a Západem existovaly příliš hluboké rozdíly v mnoha sférách života, ale z dobové perspektivy vypadala situace nepochybně jinak. Roku 1001 byla Otovi III. zasnoubena Basileiova neteř Zoe a vydala se na cestu za svým ženichem. V Bari ji však zastihla zpráva, že císař nečekaně zemřel a spojení se nauskutečnilo. Roku 1025 začal Basileios sám pomýšlet na osvobození Sicílie od Arabů, ale tyto plány již nestačil uskutečnit.

Dědictví
Basileios II. zanechal svým následníkům rozlehlou, dobře zorganizovanou a ekonomicky prosperující říši. Její existence však byla pevně spojena s osobou panovníka, který dokázal razantně prosadit svoji absolutní moc a veškerou činnost mohutné armády včetně jejích aristokratických velitelů a úřednického aparátu podřídit zájmům státu. Následující císaři nebo regenti zdaleka nedosahovali kvalit svého předchůdce, a tak Basileiova smrt v roce 1025 předznamenala konec vrcholného období středověkých byzantských dějin. Stačilo několik desítek let a dědictví po jednom z nejvýznamnějších císařů vzalo rychle za své. Centralizovaná správa a thémní organizace se začaly rozpadat, úpadek postihl také hospodářství. Více než zájmy státu hájili nyní císaři zájmy jednotlivých magnátských rodin, jejichž separátní moc byla opět na vzestupu. Zanedbávané vojsko již nebylo schopné úspěšně čelit všem zahraničně politickým nebezpečím, ať již šlo o bouřící se Srby a Bulhary, útoky kočovných Pečeněhů, Normany rozšiřující své panství v jižní Itálii nebo Seldžucké Turky, kteří se objevili u východních hranic říše.

Narození: 958
Úmrtí: 15. 12. 1025  ve věku 67 let †

2 se líbí, 0 se nelíbí