Béla IV., uherský král, syn Ondřeje II. a Gertrudy Meranské vládl v letech 1235 -1270.
Oženil se s Marií Laskaris, dcerou nikajského císaře Theodora. V mládí žil v Rakousku, protože se nemohl ztotožnit s otcovou politikou.

Po svém nástupu na trůn umožnil Béla kočovným Kumánům osídlit Uhry. Kumánové ustupovali pře mongolským vpádem chána Batua.

V letech 1241 -1242 vpadli Mongolové do Uher pěti proudy a porazili Bélu na řece Slaně. Musel se uchýlit do Vídně a odtud do Dalmácie. Po roce 1242 začala obnova Mongoly vypleněné země za pomoci cizích kolonistů.

V roce 1250 soupeřili Přemyslovci s Arpádovci v této části Evropy: Béla IV. vystoupil proti Přemyslu Otakarovi II.: Budínským mírem v roce 1254 se Češi s Uhry o dědictví babenberské rozdělili tak, že Béla získal vévodství štýrské, kde ale vláda jeho syna Štěpána narážela na odpor.

V nové válce s Přemyslem Otakarem II.došlo k bitvě u Kressenbrunnu v roce 1260. Zde byli Uhři poraženi. Poté se oba králové smířili a Přemysl Otakar II. si dokonce vzal za ženu Bélovu vnučku Kunhútu.

V roce 1264 došlo ke sporu otce Bély se synem Štěpánem: po boji mezi oběma tábory bylo království rozděleno: Štěpán dostal východní polovinu země a Sedmihradsko, Béla Zadujansko a Slovensko.

V roce 1267 oba panovníci vydali dekret, doplňující Zlatou bulu pokud šlo o práva nižší šlechty: byla také zbavena daňové povinnosti, zajištěna dědičnost jejich pozemků, tresty směly být vynášené pouze řádný soudem, mohla vysílat své zástupce na sněmy do Stoličního Bělehradu: její povinností bylo bojovat v královském vojsku, ale pouze na území uherského státu.

Tato „ Zlatá bula Bély IV.“ znamenala vznik nižší šlechty jako stavu.