Clodius Albinus

římský císař

Upravit profil
Clodius Albinus / Decimus Clodius Septimius Albinus/, římský vzdorocísař, se narodil v roce 145. Pocházel z bohaté rodiny z Hadrumeta v severní Africe. Svou veřejnou dráhu zahájil jako příslušník jezdeckého stavu a do senátu vstoupil v...

Životopis

Clodius Albinus / Decimus Clodius Septimius Albinus/, římský vzdorocísař, se narodil v roce 145. Pocházel z bohaté rodiny z Hadrumeta v severní Africe.

Svou veřejnou dráhu zahájil jako příslušník jezdeckého stavu a do senátu vstoupil v posledních letech panování Marca Aurelia, kterému jako místodržící Bithýnie zachoval věrnost během vzpoury Ovidia Cassia v roce 175.

V roce 190 se stal konzulem a o rok později místodržícím v Británii, kde musel řešit vážné projevy nespokojenosti u zdejší posádky.

V roce 193 nastoupil na trůn Didius Julianus. Albinus ho nejspíš podporoval, protože Dudkova matka pocházela z jeho rodného města.

Septimus Severus po Didiově smrti prosadil svůj nárok na trůn a rozhodl se, že si uvolní ruce pro nadcházející válku se svým východním sokem Pescenniem Nigrem tím, že Albinovi nabídl titul Caesara. Tento krok znamenal pro Albina vyhlídku na císařský trůn.

Zdá se zvláštní, že Albinus natolik uvěřil Severovu návrhu na spolucísařství, že ho přijal a spolupracoval s ním, i když měl Severus dva syny, které si jistě přál za dědice. Nabídka Albinovi se tak zdála jako dočasný akt oportunismu, a posloužila jen tomu, aby měl během války na východě krytá záda.

V roce 194 získal Albinus podruhé úřad konzula, ale už v následujícím roce se rozešel se Severem ve zlém. Severus už se nemusel zabývat svým velkým sokem Pescenniem Nigrem, kterého právě svrhl a rozhodl se dát jasně najevo, že jeho dědicem je samozřejmě Caracalla, jeho starší syn.

Albinus vypověděl Severovi věrnost a prohlásil se za Augusta. Severova vláda ho prohlásila za nepřítele státu. Albinus se však těšil velké přízni senátorských kruhů a mezi jeho přívržence patřil i Lucius Novius Rufus, správce Tarrakonské Hispánie.

Albinus se vzhledem k této podpoře přeplavil přes Lamanšský kanál v čele armády legionářů a pomocných jednotek, po jejichž odchodu zůstal Hadriánův val zcela nechráněný před nebezpečím ze severu. Usadil se v Galii a nechal razil mince, které nesly jeho plné císařské tituly. Mincemi chtěl ukázat, že až jednou zvítězí, hlavní město se nebude muset obávat a vzdával jimi také hold legiím.

Germánské legie zachovaly věrnost Severovi, který zmařil Albínův plán vpadnout do Itálie, když vyslal vojenský oddíl, aby mu uzavřel alpské průsmyky a poté sám přijel do Galie.

První střet vyhrál Severus. V druhém střetu muselo nejprve Severovo levé křídlo ustoupit a císař přišel o koně, ale po dvoudenním boji Severus zvítězil.
Albinus pravděpodobně v roce 197 spáchal sebevraždu. Jeho hlavu poslali do Říma jako varování všem jeho přívržencům. Jeho synové nejprve dostali milost, ale později jim i jejich matce dal Severus setnout hlavy.

Pravdu o Albinově povaze lze jen obtížně odhalit, protože ho Severus ve své autobiografii zavrhl jako svého nepřítele, opilého zženštělého, nestoudného, nečestného, chamtivého výstředníka, který se více hodil na jeviště, než na válečné pole.

Jiní Albinuse viděli jako muže domýšlivého, prostoduchého, který udělal hloupost, že přijal Severovy sliby přátelství a uvěřil jim. Také se tvrdí, že byl Albinus neúnavným milovníkem žen a krutý pán svých vojáků a otroků. Senát ho prý miloval jako žádného z předchozích císařů, protože byl kandidátem aristokracie z latinsky mluvícího západu - na rozdíl od Nigera, který měl podporu řecky hovořícího východu.