Julianus

julianus

Úmrtí:
26. června 362
Upravit profil
Julianus / Flavius Claudius Julianus/, římský císař, se narodil v roce 332 v Konstantinopoli. Byl znám pod jménem Julian Apostata – Odpadlík. Byl synem Julia Constantia, nevlastního bratra Konstantina Velikého a Basiliny, dcery správce...

Životopis

Julianus / Flavius Claudius Julianus/, římský císař, se narodil v roce 332 v Konstantinopoli. Byl znám pod jménem Julian Apostata – Odpadlík.

Byl synem Julia Constantia, nevlastního bratra Konstantina Velikého a Basiliny, dcery správce Egypta.

Matka Julianovi zemřela brzy po jeho narození a otec byl zavražděn po Konstantinově smrti v roce 337.

O dva roky později ho Constantinus II. svěřil do péče eunucha Mardonia, který ho vedl k literatuře a starým bohům. Vzdělání získal Julianus v Konstantinopoli, kde vystudoval gramatiku a rétoriku.

V roce 342 ho vyslal císař do Nikomedie, ale brzy na to odjel s nevlastním bratrem Constantiem Gallem na císařovo přání do vzdáleného pevnostního sídla Marcela v Kappadokii. Zde se jim dostalo zbožné křesťanské výchovy, byli vysvěceni jako laičtí kněží a to přesto, že Julianus i nadále četl pohanské klasiky.

Po šesti letech se měl Julianus vrátit do Konstantinopole. Podezíravý panovník ho ale rychle z města odstranil a v roce 351 ho znovu poslal do Nikomedie, kde měl pokračovat ve studiu. Zde ho novoplatonista Maximus tajně obrátil na jistý směr pohanství spojený s mysticismem a magickými praktikami.

Po pádu a smrti Constantia Galla, který získal titul Caesara, byl Julius v roce 354 povolán ke dvoru do Mediolala / Milán/. Díky císařově první manželce Eusebie dostal svolení brzy odjet do Athén, aby si zde doplnil vyšší vzdělání. Poté ho císař znovu pozval zpět do Mediolana, ustanovil ho Caesarem a v roce 355 oženil se svou sestrou Helenou.

Krátce po svém sňatku se musel Julianus odebrat na severní hranice a odrazit nebezpečné nájezdy Franků a Alamanů. V roce 356 dobyl město Polonia Agrippinensium / Kolín nad Rýnem/ a další centra. Další rok zvítězil nad vojskem Alamanů. Po tomto úspěchu následoval výpad za Rýn. V letech 358 a 359 znovu porazil Germány.

Julianus si získal uznání svých vojáků, protože s nimi sdílel jejich starosti. Výrazné snížení daní přivítalo civilní obyvatelstvo v Galii.

Vzrůstající popularitu Juliana nerad viděl dvůr Constania II. Všechny jeho zásluhy byly na tomto dvoře zesměšněny. Constantius povolal Julianovy vojenské oddíly zpět do své armády. Vojsko ale odmítlo uposlechnout a provolalo Juliana Augustam. Ten se pokusil s Constantiem vyjednávat, ale nakonec usoudil, že válka je nevyhnutelná. Brzy se dozvěděl, že císař je mrtev, a bez překážek vstoupil do Konstantinopole.
Někteří Constantiovy přívrženci byli popravení, jiní posláni do vyhnanství.

Julianus se otevřeně přihlásil k pohanství, udělil všem pohanům svobodu uctívat své bohy, poskytl jim značnou peněžní podporu, aby v konkurenci s křesťany obstáli. Vedla ho k tomu jeho výchova i zkušenosti z mládí – všiml si totiž, že křesťanství nezabránilo Constaniovi dopouštět se zločinů a to hlavně vůči Julianově rodině.

Když sám usedl na trůn, vyhlásil toleranci všech náboženství, zbavil zároveň křesťanskou církev finančních výsad. Nutně následovaly nepokoje. Julianus trestal její příslušníky přísněji než provinilce pohanské. Křesťanům bylo zakázáno vyučovat na školách. Aby jejich postavení Julianus ještě více podlomil, začal vycházet vstříc Židům. Plán pozvednout židovsko víru na úkor křesťanství ale ztroskotal.

Julianus se domníval, že mu bylo svěřeno božské poslání uzdravit nemocnou společnost. Hluboké propojení s klasickými tradicemi mu ale znemožňovalo přiblížit se a porozumět prostému člověku své doby. Jeho snaha zastavit křesťanství se nezdařila.

Julianus předčil svou literární výjimečností všechny císaře kromě Marka Aurelia . Obdivoval pohanskou kulturu. Obratně ovládal soudobou řečtinu. Julianus byl také skvělý organizátor. Snažil se oživit upadající prosperitu městských států ve východních provinciích, zmírnit nepříznivou peněžní inflaci, omezil rozbujelou a všemocnou císařskou byrokracii. Julianus založil významnou knihovnu, která obsahovala sto dvacet tisíc svazků v bazilice v Konstantinopoli.

I když se Julianus od svých předchůdců lišil, uchoval si tradiční naději, že v bojích s Peršany zvítězí. V červenci v roce 362 se na válku připravoval v Antiochii. Zde v té době vyhořel chrám a vypukl hlad.

26. června byl Julianus v oblasti Marantz zraněn a zemřel. Podle jeho přání bylo tělo pohřbeno u Tarsu a později převezeno do Konstantinopole.

Julianus byl nestálé povahy, ale nechával se opravovat, kdykoli se odchýlil od správného postupu. Byl velmi výřečný, neuměl mlčet. Až chorobně toužil po chvále i za maličkosti. Julianus byl středního vzrůstu, vlasy měl uhlazené a měkké, jeho bradu zdobil ježatý vous. Jeho oči prozrazovaly bystrého ducha, měl krásné obočí, naprosto rovný nos, větší ústa, dolní ret ohnutý, šíji silnou a prohnutou, ramena statná, vynikal silou a rychlým během.