Philippus I., římský císař, se narodil v roce 204, jako syna arabského náčelníka Marina, příslušníka římského stavu jezdců z jakéhosi města v oblasti Trachonitis.
Tento panovník byl znám pod jménem Philippus Arabs – první muž této rasy, který...
Životopis
Philippus I., římský císař, se narodil v roce 204, jako syna arabského náčelníka Marina, příslušníka římského stavu jezdců z jakéhosi města v oblasti Trachonitis.
Tento panovník byl znám pod jménem Philippus Arabs – první muž této rasy, který usedl na trůn.
Jako pretoriánský prefekt doprovázel Philippus Gordiana III při jeho výpravě na východ. Když v roce 243 zemřel prefekt Timesitheos, zaujal Philippus jeho místo. Podněcoval vojáky proti císaři Gordianovi tím, že mu dával za vinu nedostatek jídla, protože nepřijeli lodě s obilím. Zdá se, že smrt císaře měl na svědomí právě Philippus, protože celou dobu usiloval o císařský trůn. Senát se ale domníval, že císař zemřel přirozenou smrtí, a vyžadoval, aby byl prohlášen za boha.
Philippus byl se senátem velmi zadobře a ten uznal jeho nárok na trůn.
Prvním krokem nového císaře bylo uzavření smlouvy s Peršany. Svého bratra Gaia Julia Priska jmenoval správcem v Mezopotámii a tchána v Poesii. To svědčí o tom ,že se plně spoléhal na rodinu. Snem tohoto císaře bylo založit novou dynastii. Syna Philippa mladšího okamžitě prohlásil Caesarem a Předákem mládeže a nařízení se vydávala jak jménem jeho, tak i synovým. Císařova manželka Otacilia Severa získala hodnost Augusty a její i synovy podobizny trvale zdobily peníze.
Aby císař dostatečně zvýšil legitimitu své vlády, prohlásil bohem svého zesnulého otce Marina. Jeho hlava se objevila na místních bronzových mincích v jejich rodném městě, které bylo povýšeno na kolonii jménem Philippopolis.
Brzy po tom, co se Philippus ujal vlády, Karpové z Dácie znovu překročili Dunaj. Ani Severisanus ani jeho podřízený generál v Dolní Poesii nebyli schopni proti nájezdníkům úspěšně zakročit a tak se v roce 245 Philippus vydal sám z Říma, aby jim čelil.
V témže roce Římané také bojovali s Germány, protože císař přijel titul „ Garmanicus Maximus“. Další titul „ Carpicus Maximus“ z roku 247 svědčí o výrazném vítězství nad dáckými Kapry.
Když se císař vrátil do Říma, udělil synovi hodnost Augusta. Mladý Philippus II. se stal spolu s otcem nejvyšším pontifikem, takže měl naprosto stejné pravomoce jako jeho otec. Tak vznikl další dvojitý principát, který ale vzhledem k nedospělosti Phillipa mladšího neměl žádný praktický dopad.
V roce 248 se oba císaři stali společně konzuly, otec potřetí, syn podruhé. Tento rok se konala oslava k tisícím narozeninám Říma, konec jeho desátého a počátek jedenáctého stolení. Toto výročí se připomínalo tradičními náboženskými obřady a pořádáním her. Po letech, která vyžadovala úspornost, se na výdaje nehledělo. Římský lid dostal dary a byl vyzván, aby chápal věčnost svého města ve spojení s budoucí císařovou dynastií vládnoucí navěky.
Toto předčasné uspokojení a optimismus však nebyly na místě. Za císaře se totiž prohlásili nezávisle na sobě ještě asi tři uchazeči v různých provinciích. Zahájili tak období, ve kterém snahy jednotlivých vojenských posádek jmenovat císařem vlastní vojevůdce začaly nabývat těžko zvladatelných rozměrů. Našla se unikátní mince dokládající existenci jistého Silbannaka, který měl nakrátko moc. Počátkem léta dorazila do Říma zpráva, že některé legie na Dunaji, které si byly vědomi svého postavení v římské armádě, udělili trůn jednomu ze svých důstojníků.
Pacatianovi.Gótům byl odepřen roční příspěvek slíbený Gordianem III., překročili Dunaj a vpadli do Dolní Poesie. Stejně se zachovali i další Germánií a Karpové. Tyto vlny nájezdů zastavila římská obrana.
Ve stejné době propukly boje i ve východních provinciích. Philippův bratr Gaius tam byl povýšen ze správce Mezopotámie na vrchního velitele celé oblasti. Proslavil se svým despotickým administrativním opatřením včetně zvlášť drsného způsobu vymáhání daní, to způsobilo, že vojáci vyhlásili za císaře jistého Jotapiana. Tento císař byl nejspíš spřízněn se Severem Alexandrem , přivlastnil si tituly, které Philippus udělil Priskovi.
Philippus se obával, že povstání vyvolaná Pacatianem a Jotapianem předpovídala rozpad říše a začal být neklidný. Obrátil se velmi znepokojen k senátorům a nabídl jim, že se vzdá trůnu. Bylo mu však sděleno, že pro tento krok není důvod, protože Pacatianus nemá pro císařskou hodnost žádné předpoklad a jeho vlastní vojáci ho stejně zabijí. Pacatianus byl skutečně zabit a spolu s ním i Jotapianus.
Philippa nadále trápila situace v podunajských provinciích, sesadil proto Severiana a na jeho místo jmenoval Decia. Ten získal takovou oddanost od vojáků, že ho prohlásili císařem. Philippus nedbal na Decianovo ujištění, že nestojí o císařský titul a vytáhl proti němu. Nebyl ale zdráv a jeho generálské schopnosti také nebyly příliš valné, a tak bitva dopadla pro jeho armádu drtivou porážkou. On v boji padl a s ním také jeho syn.
Říkalo se , že Philippus byl prvním křesťanským císařem římské říše. Není to však pravda, vzniklo pravděpodobně díky velkému rozdílu mezi Philippem a Deciem, který tvrdě pronásledoval křesťany.
Philippova vláda se opírala etické hodnoty stoických filozofů. Tento císař se snažil zmírnit křivdy a nepravosti ve státním aparátu, předcházel nezákonným postupům ve správě státní pokladny a velká část jeho výnosů, dokládá, že bděl nad ochranou občanských práv.
Philippus měl negativní vztah k homosexualitě a kastraci, vydal proti těmto praktikám několik zákonů. Podporoval veřejné práce a pro městské části za Tiberou zajistil lepší dodávku vody. Na obrovské výdaje spojené s mohutnou armádou mu ale síly nestačily. Nájemci statků si mu stěžovali, jak hrozným způsobem s nimi zacházejí císařští důstojníci, vojáci, úředníci funkcionáři města. Císař udělal mnohem víc pro nápravu takovýchto nezákonností, než Gordianus III. Na jeho vládě ale ležel stín, protože ji umožnila vysoce podezřelá smrt Gordiana III. To pro Philippa znamenalo velkou psychickou zátěž, kterou už nemohl zvládnout. Na jeho portrétech je znát ustaraná , nedůvěřivá tvář.
Tento panovník byl znám pod jménem Philippus Arabs – první muž této rasy, který usedl na trůn.
Jako pretoriánský prefekt doprovázel Philippus Gordiana III při jeho výpravě na východ. Když v roce 243 zemřel prefekt Timesitheos, zaujal Philippus jeho místo. Podněcoval vojáky proti císaři Gordianovi tím, že mu dával za vinu nedostatek jídla, protože nepřijeli lodě s obilím. Zdá se, že smrt císaře měl na svědomí právě Philippus, protože celou dobu usiloval o císařský trůn. Senát se ale domníval, že císař zemřel přirozenou smrtí, a vyžadoval, aby byl prohlášen za boha.
Philippus byl se senátem velmi zadobře a ten uznal jeho nárok na trůn.
Prvním krokem nového císaře bylo uzavření smlouvy s Peršany. Svého bratra Gaia Julia Priska jmenoval správcem v Mezopotámii a tchána v Poesii. To svědčí o tom ,že se plně spoléhal na rodinu. Snem tohoto císaře bylo založit novou dynastii. Syna Philippa mladšího okamžitě prohlásil Caesarem a Předákem mládeže a nařízení se vydávala jak jménem jeho, tak i synovým. Císařova manželka Otacilia Severa získala hodnost Augusty a její i synovy podobizny trvale zdobily peníze.
Aby císař dostatečně zvýšil legitimitu své vlády, prohlásil bohem svého zesnulého otce Marina. Jeho hlava se objevila na místních bronzových mincích v jejich rodném městě, které bylo povýšeno na kolonii jménem Philippopolis.
Brzy po tom, co se Philippus ujal vlády, Karpové z Dácie znovu překročili Dunaj. Ani Severisanus ani jeho podřízený generál v Dolní Poesii nebyli schopni proti nájezdníkům úspěšně zakročit a tak se v roce 245 Philippus vydal sám z Říma, aby jim čelil.
V témže roce Římané také bojovali s Germány, protože císař přijel titul „ Garmanicus Maximus“. Další titul „ Carpicus Maximus“ z roku 247 svědčí o výrazném vítězství nad dáckými Kapry.
Když se císař vrátil do Říma, udělil synovi hodnost Augusta. Mladý Philippus II. se stal spolu s otcem nejvyšším pontifikem, takže měl naprosto stejné pravomoce jako jeho otec. Tak vznikl další dvojitý principát, který ale vzhledem k nedospělosti Phillipa mladšího neměl žádný praktický dopad.
V roce 248 se oba císaři stali společně konzuly, otec potřetí, syn podruhé. Tento rok se konala oslava k tisícím narozeninám Říma, konec jeho desátého a počátek jedenáctého stolení. Toto výročí se připomínalo tradičními náboženskými obřady a pořádáním her. Po letech, která vyžadovala úspornost, se na výdaje nehledělo. Římský lid dostal dary a byl vyzván, aby chápal věčnost svého města ve spojení s budoucí císařovou dynastií vládnoucí navěky.
Toto předčasné uspokojení a optimismus však nebyly na místě. Za císaře se totiž prohlásili nezávisle na sobě ještě asi tři uchazeči v různých provinciích. Zahájili tak období, ve kterém snahy jednotlivých vojenských posádek jmenovat císařem vlastní vojevůdce začaly nabývat těžko zvladatelných rozměrů. Našla se unikátní mince dokládající existenci jistého Silbannaka, který měl nakrátko moc. Počátkem léta dorazila do Říma zpráva, že některé legie na Dunaji, které si byly vědomi svého postavení v římské armádě, udělili trůn jednomu ze svých důstojníků.
Pacatianovi.Gótům byl odepřen roční příspěvek slíbený Gordianem III., překročili Dunaj a vpadli do Dolní Poesie. Stejně se zachovali i další Germánií a Karpové. Tyto vlny nájezdů zastavila římská obrana.
Ve stejné době propukly boje i ve východních provinciích. Philippův bratr Gaius tam byl povýšen ze správce Mezopotámie na vrchního velitele celé oblasti. Proslavil se svým despotickým administrativním opatřením včetně zvlášť drsného způsobu vymáhání daní, to způsobilo, že vojáci vyhlásili za císaře jistého Jotapiana. Tento císař byl nejspíš spřízněn se Severem Alexandrem , přivlastnil si tituly, které Philippus udělil Priskovi.
Philippus se obával, že povstání vyvolaná Pacatianem a Jotapianem předpovídala rozpad říše a začal být neklidný. Obrátil se velmi znepokojen k senátorům a nabídl jim, že se vzdá trůnu. Bylo mu však sděleno, že pro tento krok není důvod, protože Pacatianus nemá pro císařskou hodnost žádné předpoklad a jeho vlastní vojáci ho stejně zabijí. Pacatianus byl skutečně zabit a spolu s ním i Jotapianus.
Philippa nadále trápila situace v podunajských provinciích, sesadil proto Severiana a na jeho místo jmenoval Decia. Ten získal takovou oddanost od vojáků, že ho prohlásili císařem. Philippus nedbal na Decianovo ujištění, že nestojí o císařský titul a vytáhl proti němu. Nebyl ale zdráv a jeho generálské schopnosti také nebyly příliš valné, a tak bitva dopadla pro jeho armádu drtivou porážkou. On v boji padl a s ním také jeho syn.
Říkalo se , že Philippus byl prvním křesťanským císařem římské říše. Není to však pravda, vzniklo pravděpodobně díky velkému rozdílu mezi Philippem a Deciem, který tvrdě pronásledoval křesťany.
Philippova vláda se opírala etické hodnoty stoických filozofů. Tento císař se snažil zmírnit křivdy a nepravosti ve státním aparátu, předcházel nezákonným postupům ve správě státní pokladny a velká část jeho výnosů, dokládá, že bděl nad ochranou občanských práv.
Philippus měl negativní vztah k homosexualitě a kastraci, vydal proti těmto praktikám několik zákonů. Podporoval veřejné práce a pro městské části za Tiberou zajistil lepší dodávku vody. Na obrovské výdaje spojené s mohutnou armádou mu ale síly nestačily. Nájemci statků si mu stěžovali, jak hrozným způsobem s nimi zacházejí císařští důstojníci, vojáci, úředníci funkcionáři města. Císař udělal mnohem víc pro nápravu takovýchto nezákonností, než Gordianus III. Na jeho vládě ale ležel stín, protože ji umožnila vysoce podezřelá smrt Gordiana III. To pro Philippa znamenalo velkou psychickou zátěž, kterou už nemohl zvládnout. Na jeho portrétech je znát ustaraná , nedůvěřivá tvář.