Rudolf Habsburský

Rudolf Habsburský byl rakouským vévodou a českým králem (1306-1307).

Původ
Rudolf (jako rakouský vévoda Rudolf III.) byl nejstarším z šesti synů římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského. Po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. se otec pro něj pokusil získat český trůn (1306). Volební shromáždění se však rozhodlo pro manžela Václavovy sestry Anny Jindřicha Korutanského.

Zápas o český trůn
Rudolf Habsburský vtrhl dva týdny po volbě Korutanského se svým vojskem do Čech a jeho otec ho nedlouho poté následoval. Sliboval a rozdával peníze a brzy dosáhl toho, že se někteří předáci českého panstva přidali na jeho stranu. Jakmile přitáhl k Praze, uprchl Jindřich Korutanský ze země. Část šlechty vedená Jindřichem z Lipé, Hynkem z Dubé, Jindřichem z Rožmberka a pražským biskupem Janem IV. z Dražic a staroměstští konšelé přijali Rudolfa za svého krále. Podmínkou bylo potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské, jež stanovila právo domácí volby panovníka, Albrechtem I. a Rudolfův sňatek s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, která na něj měla přenést dědický nárok na polskou korunu. Dále musel Rudolf přislíbit, že vyrovná těžké dluhy posledních Přemyslovců. Nebyli to však všichni významní čeští páni, kdo složil 16. října 1306 novému králi v den jeho volby a svatby hold. Chyběla tu především strana vedená Vilémem Zajícem z Valdeka.

Počátkem roku 1307 se Rudolf sešel na Moravě s otcem a mladšími bratry. Byl mezi nimi i druhorozený Fridrich Sličný, jemuž přenechal ihned po své volbě českým králem rakouské a štýrské vévodství. Na této schůzce Albrecht znovu udělil české země dědičně v léno Rudolfovi a stanovil, že zemře-li on nebo někdo z jeho potomků bezdětný, připadne česká koruna některému z Habsburků podle práva primogenitury. Přítomní čeští a moravští páni pak přísahali věrnost nejen Rudolfovi, ale i jeho bratrům.

Mladý král vynikal „střízlivou rázností, chladnou ukázněností a přísnou hospodárností; žil prostě a šetrně, naprosto odlišně od nádherymilovného způsobu svých předchůdců“ (historik Zdeněk Fiala tím míní přemyslovské krále). Přezdívali mu prý král „Kaše“, protože se živil touto mnišskou stravou, a po pražských ulicích se zpívaly popěvky o „králi hokynáři“. Šetrnost, snaha zlepšit stav královských financí, kterému mělo napomoci především důsledné vymáhání daní a dávek, i zpochybnění pohledávek některých šlechticů vůči koruně králi na popularitě nepřidaly. Nelibost budili i jeho cizí rádci, mezi nimiž se uplatnili cisterciáčtí opati Heidenreich ze Sedlce a Konrád ze Zbraslavi. Autor Dalimilovy kroniky králi mimo jiné vyčítá, že vyhnal z Pražského hradu královské dcery Elišku a Markétu. Právě je uznávala část šlechty za dědičky české koruny a vystoupila proti králi vojensky. V létě 1307 se Rudolf vypravil proti jednomu z rebelujících pánů, Bavorovi ze Strakonic do západních Čech a dosáhl v boji značných úspěchů. Když oblehl Horažďovice a Bavorova kapitulace se zdála být na dosah ruky, onemocněl úplavicí a zemřel.

7 se líbí, 4 se nelíbí