Stepan Andrijovič Bandera byl ukrajinský politik a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).
Stepan Bandera se narodil jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze. Jeho matka zemřela roku 1922 na tuberkulózu.

Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnasiu ve Stryji. Svá studia dokončil roku 1927. Již od svého mládí se politicky angažoval. Od roku 1929 byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty vůči představitelům Polska.

Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Z vězení byl propuštěn až Němci roku 1939. Téhož roku se OUN rozdělila na dvě části: banderovce (OUN-B) vedené Banderou a melnykovce (OUN-M) pod vedením Andrije Melnyka. Banderovci byli daleko radikálnější a nespoléhali tolik na Německo.

Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný stát s premiérem Jaroslavem Steckem. Téhož dne po vzájemné dohodě s Banderou učinil vyhlášení nezávislosti v jiné části země i Melnyk. Německé vedení bylo tímto krokem, které vyvolalo odezvu u ukrajinského obyvatelstva, zaskočeno. Reakce přišla až po dvanácti dnech, kdy byli ukrajinští představitelé zatčeni a odvezeni do Berlína, kde byli nuceni k odvolání proklamaci nezávislosti. Jelikož tak neučinili, byli uvězněni v koncentračních táborech. Bandera byl vězněm v koncentračním táboře Sachsenhausen a propuštěn byl až na podzim 1944, kdy se jej Němci snažili získat pro spolupráci.

Po svém propuštění z koncentračního tábora Bandera řídil ze zahraničí Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která bojovala za vznik samostatné Ukrajiny takříkajíc proti všem, především však proti Polákům za podpory Němců. Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyňi a Haliči bylo povražděno (1943-1945), jednotkami UPA až 100,000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. [2] Některé variace mučení a úmrtí byly velmi sadistické, podobné těm německého gestapa. Polští historici napočítali 135 různých sadistických metod zabíjení. Většina z obětí byly ženy a děti. [3] UPA brutálně vyháněla Poláky, Rusy, Čechy a Židy z Ukrajiny, přičemž údajně zahynulo až sto padesát tisíc lidí. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let.

Bandera žil v exilu v Mnichově, kde se nadále politicky angažoval.

Smrt
15. října 1959 jej před jeho domem v Kreittmayrstraße zavraždil agent KGB Bohdan Stašinskij pomocí kyanidu, kterým byl Bandera zasažen do obličeje. Stalo se tak na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Německý nejvyšší soud v Karlsruhe konstatoval, že za smrt Bandery nese vinu vláda Sovětského svazu, což se po pádu SSSR jednoznačně potvrdilo.

Ocenění
22. ledna 2010 byl oceněn titulem Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ocenění předal ukrajinský prezident Viktor Juščenko do rukou vnuka Stepana Bandery. Samotné předání ocenění si získalo kritiky ze strany Ruska, kde tamní agentura prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“.

Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací Oproti tomu historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu konstatuje, že Banderovci měli podporu na Východním Slovensku mezi obyvateli a až na některé nepatrné výjimky, nedocházelo ze strany Banderovců k nějakým útokům na civilní obyvatelstvo. Předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová ocenění Bandery uvítala slovy na adresu Viktora Juščenka: "Zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok". Toto ocenění bylo v lednu 2011 odebráno Doneckým okresním soudem.