Valerianus

Valerianus / Publius Licinius Valerianus/, římský císař, byl za vlády Severa Alexandrakonzulem a zasloužil se o podporu vzpoury obou starších Gordianů proti Mximinoviv roce 238.

Traianus Deciusho jmenoval v Římě do čela úřadu, který měl na starosti chod hlavního města a udržování kontaktu se senátem v době, kdy byl císař na frontě.

Během vlády Aemilianovi. Na pochod se ale vydal příliš pozdě a nedokázal zabránit vraždě Galla, kterého zabili jeho vlastní vojáci. Tímto se Valerianus nenechal zastrašit a i nadále plánoval vpád do Itálie. V průběhu cesty byl svými muži provolán císařem. Aemilianovo vojsko svého velitele zabilo a odpřísáhlo věrnost Valerianovi, jejich rozhodnutí potvrdil senát.

Na podzim 253 postupoval Valerianus dále na Řím a tam přijal svého syna Galliena za spoluvládce s plnou císařskou pravomocí. Na jejich počest, na počest jejich manželek, byly jejich jménem vydány mince.

V provinciích propukl mor , občanské rozbroje a hrozivé vojenské situace v některých severních a východních pohraničních oblastech. Bojovníci germánských kmenů bojovali ve velkých tlupách a po určitou dobu se jejich náporu nedalo odolat.

Gótové a jiné houfy východních Germánů zpustošili Thrákii a pronikli až k Thessalonice / Soluň/, kterou se jim ale dobýt nepodařilo.

V Malé Asii hrozilo nebezpečí z moře, když se nájezdníci zmocnili lodí římského klientského království u Kimmerského Bosporu. Byli ale s těžkými ztrátami zahnáni. Město Panticapaeum na Tauridě / Krym/ bylo vydrancováno a to mělo katastrofální následky pro zásobování římské říše obilím.

Císař nemohl bránit sever i východ současně. Valeriánův syn a spoluvládce Gallienus byl velmi zaměstnán na severních hranicích. Valerianus proti rozšířil princip společné vlády a rozdělil provincie a armády mezi sebe a syna na územním základě, jako by vytušil rozdělené říše na západní a východní v následujících stoletích.

Valerianus převzal převzal odpovědnost za část východní a vzhledem k hrozícímu vpádu Gótů z moře, vyslal jednoho důstojníka, aby se postaral o obranu Byzantia. Sám odcestoval do Malé Asie a chtěl uklidnit situaci v Bithýnii. Bohužel vypukla nová epidemie a armáda nemohla pokračovat v pochodu.

Objevila se vážná hrozba na východě a tou byl Šápur z Persie.Na římské hranice zaútočil poprvé v roce 240 a podruhé na počátku vlády Valerina. Tehdy se proti němu postavil jistý Uranius Antoniu, velekněz El- Gabala v Emise, který dal na znamení nezávislosti razit zlaté mince.

Teprve třetí vpád Šápura znamenal pro Římany pohromu. Dobyl třicet sedm měst, všechny je vydrancoval, aniž by bral ohled na mínění veřejnosti. Brzy se rozhodl pro další útok na císařské teritorium a Valerianus musel kolem roku 259 zasáhnout s armádou v Mezopotámii, aby ho zahnal do obklíčeného města Edessy.
Římané utrpěli vážné ztráty a to i v důsledku moru, císař se proto chtěl nejprve pokusit i jednání. Vypravil k Šápurovi posly, kteří se vrátili s žádostí o setkání, a Valerianus souhlasil, chtě domluvit podmínky míru. Byl ale Šápurem zajat a odvezen do Persie. Zajetí císaře cizím nepřítelem byla neslýchaná tragedie, samé dno římské potupy.

Valerianus byl čestný muž s dobrými úmysly, získal si důvěru senátu a zasloužil se o obnovení kázně v armádě. Jeho neštěstím bylo, že zdědil císařství, které nikdo nespravoval. Pronásledoval křesťanství, aby odvrátil pozornost na pohromy, které se na Římany valily, prosazoval uznávání státního náboženství jako lék na tato neštěstí. Křesťané proto zveličovali jeho nedostatky.

S největší pravděpodobností pomáhal už dříve Valerianus Traianu Deciovi uplatňovat jeho opatření proti křesťanům, a když byl sám zvolen císařem, vydal samostatně dva další výnosy. První v roce 257 poroučel vyšším křesťanským kněžím, aby obětovali státním bohům, i když jim nezakazoval uctívat v soukromí Ježíše Krista.

Druhý výnos byl ostřejší, vznikl následujícího roku na východě a byl rozeslán senátem jednotlivým místodržícím v provinciích: ten postihoval duchovenstvo trestem smrti.

Mezi význačné křesťany, kteří se stali mučedníky, patřil papež Xystus / Sixtus/ II. a sv. Vavřinec – upálený v Římě – a sv. Cyprián, popravený v Kartágu.

Výnos také nařizoval pokutovat i křesťanské laiky, hlavně senátory a příslušníky jezdeckého stavu, jejichž majetek byl konfiskován, kdežto nájemci císařských velkostatků, kteří tuto víru vyznávali, byli odsuzováni k práci v dolech.

Narození: Řím
Úmrtí: 260 , Persie †

4 se líbí, 0 se nelíbí