Dagobert II.

franský král austrasie

Úmrtí:
23. prosince 679
Upravit profil
Dagobert II. se narodil v roce 651 jako dědic království Austrasie. Když v roce 656 zemřel jeho otec Sigibert III (631 – 656) což byl Austrasijký král z Merovingianské linie), mnozí se všemožně snažili Dagobertovi zabránit, aby jako zákonný dědic...

Životopis

Dagobert II. se narodil v roce 651 jako dědic království Austrasie. Když v roce 656 zemřel jeho otec Sigibert III (631 – 656) což byl Austrasijký král z Merovingianské linie), mnozí se všemožně snažili Dagobertovi zabránit, aby jako zákonný dědic nastoupil na trůn. Počátky Dagobertova života znějí opravdu jako středověká legenda nebo pohádka. A přitom se jedná o dobře zdokumentovanou historii.

Když zemřel Dagobertův otec, Dagoberta unesl vládnoucí majordomus, jedinec jménem Grimoald. Pokusy o nalezení pětiletého dítěte byly bezvýsledné, a tak nebylo obtížné přesvědčit dvůr, že zemřel. Na tomto základě potom Grimoald požadoval trůn pro svého syna s tím, že to bylo přání předchozího panovníka, Dagobertova zesnulého otce. Lest zapracovala spolehlivě. Ambicióznímu majordomovi se podvolila dokonce i Dagobertova matka, královna Chimnechild, která uvěřila, že její syn je mrtev. Některé zdroje také předpokládají, že Chimnechild nebyla Dagobertova matka, tak neměla důvod pro truchlení nad jeho ztrátou.

Nicméně Grimoald zjevně zaváhal nad skutečným zavražděním mladého prince. Dagoberta raději tajně svěřil do péče biskupa v Poitiers. Ukázalo se, že biskup se také zdráhal dítě zabít. Proto byl Dagobert nakonec poslán do trvalého vyhnanství v Irsku. Dospěl v irském klášteru Hill of Slane nedaleko Dublinu; a zde, ve škole připojené ke klášteru získal vzdělání, které bylo v tehdejší Francii jinak nedosažitelné. Někdy během tohoto období údajně navštívil dvůr velkokrále z Tary. A údajně se také seznámil se třemi princi ze Severní Humbrie, kteří rovněž navštěvovali školu ve Slane. V roce 666, pravděpodobně stále v Irsku, se Dagobert oženil s keltskou princeznou Matyldou. Nedlouho poté se přestěhoval z Irska do Anglie, usadil se v Yorku, v království Severní Humbrie. Zde navázal blízké přátelství se svatým Wilfridem, biskupem v Yorku, který se stal jeho učitelem.
Během uvedeného období nadále přetrvávalo schizma mezi římskokatolickou a keltskou církví, přičemž druhá jmenovaná odmítala uznat autoritu prvně jmenované. V zájmu jednoty hodlal Wilfrid uvést keltskou církev do kongregace římskokatolické církve. Toho bylo již dosaženo na slavném koncilu ve Whitby v roce 664. Ale jeho následné přátelství a mecenášství Dagoberta II. nebylo možná tak zcela bez postranních úmyslů. V Dagobertových časech byla oddanost Merovejců vůči Římu – jak přikazovala smlouva církve s Chlodvíkem o století a půl dříve – poněkud méně horlivá, než mohla být. Jako věrný stoupenec Říma dychtil Wilfrid po upevnění římské nadvlády nejen v Británii, ale také na pevnině. Pokud by se měl Dagobert vrátit do Francie a žádat navrácení království Austrasie, bylo by prospěšné zajistit jeho poslušnost. Wilfrid mohl také v exilovém králi spatřovat případné budoucí ozbrojené rameno římskokatolické církve.

V roce 670 zemřela při narození své třetí dcery Matylda, Dagobertova keltská manželka. Wilfrid si pospíšil, aby pro náhle opuštěného panovníka nalezl novou vhodnou manželku, a tak se Dagobert v roce 671 oženil podruhé. Pokud měl jeho první svazek potenciální dynastický význam, byl tento druhý ještě významnější. Dagobertovou novou manželkou byla Giselle de Raze`s, dcera hraběte z Raze`s a neteř vizigótského krále. Jinak řečeno, rodokmen Merovejců se tak spojil s královskou krví Vizigótů. Zde leží sémě zárodečné říše, která sjednotila většinu současné Francie a rozkládala se od Pyrenejí k Ardenám. Tato říše navíc spoutala Vizigóty – stále se silnými arijskými tendencemi – pevně pod římskou kontrolu.

Dagobert II. zemřel 23. prosinec v Lorraine ve Francii při lovecké nehodě. Podle Ebroina, majordoma paláce, mohl být zavražděn, a je považován za mučedníka.