Konstantin I. Veliký, římský císař, se narodil v roce 285 v Naissu v Dákii. Jeho otcem byl Constantinus I.Chlorus a matkou Konstantinova manželka nebo konkubína Helena, dcera hostinského. Ta zemřela v roce 328 a později byla prohlášena za...
Životopis
Konstantin I. Veliký, římský císař, se narodil v roce 285 v Naissu v Dákii. Jeho otcem byl Constantinus I.Chlorus a matkou Konstantinova manželka nebo konkubína Helena, dcera hostinského. Ta zemřela v roce 328 a později byla prohlášena za křesťanskou světici.
V roce 293 obdržel Constantinus úřad Caesara a jeho syn byl přijat na dvůr Diocletiana. Upozornil na sebe jako nadějný důstojník ve válce proti Peršanům, v níž sloužil pod velením druhého Caesara Galeria. Když Diocletianus a Maximianus abdikovali, na jejich místo nastoupili jako Augustové Galerius a Constantinus I. Rok na to požádal Constantinus Galeria , aby jeho syna uvolnil pro službu v Británii. Galerius mu vyhověl a když Constantinus v Eburaku zemřel, jeho vojáci pozdravili Konstantina jako Augusta. Galerius to odmítl přijmout, ale věděl, že nemůže nepřiznat Konstantinovi titul Caesara. Když se oženil s Faustou, titul Augustu mu byl opětně potvrzen jejím otcem Maximianem, kterému později poskytl ochranu v Galii, po tom, co se Maximianus rozešel s Maxentiem ve zlém a opustil Řím.
Konstantin byl v roce 308 požádán, aby se vzdal hodnosti Augusta a stal se opět Caesarem, ten to však odmítl. Poté úspěšně ubránil rýnskou hranici proti vpádům germánských kmenů, ale pak odjel zpět do Galie, když se dozvěděl, že se Maximianus obrátil proti němu a dobyl Masilii / Marseille/. Konstantin ho donutil, aby se vzdal, a snad ho i zabil.
Když Galerius v roce 311 zemřel, ocitl se Konstantin s Maxentiem v otevřeném konfliktu, vtrhl do Itálie, zvítězil u města Augusta Taurinorum / Turín/ a u Verony a pak se vydal na pochod k Římu, kde byl Maxentius poražen a zabit v bitvě. Senát vítězného Konstantina uvítal a uznal jako staršího Augusta.
Licinius, který již dříve Konstantina podporoval a oženil se s jeho sestrou Constantií, prosadil svou vládu na východě a působil jako protiváha Konstantinovi moci na západě. Soulad mezi oběma vládci neměl trvání. První válka v roce 316 skončila Konstantinovým vítězstvím v Panonii, po ní následovala nerozhodná bitva v Thrákii. Díky obnovené vzájemné toleranci, se jejich roztržka urovnala. Brzy ale propukla znovu. Mezi oběma vládci došlo k nové vlně nepřátelských akcí. Konstantin chtěl zaútočit a svého nepřítele nakonec porazil.
Konstantinu pokračoval v reorganizaci armády, kterou započal Diocletianus. Ve vojsku rozšiřoval germánské jednotky, protože si cenil zvláštních předpokladů příslušníků těchto kmenů pro jednání s jejich nepřátelskými krajany za řekou. Germánským kmenům se tak dostalo privilegovaného postavení a také jejich velitelé se setkávali s mimořádnými projevy přízně.
Pretoriánská garda, která bojovala na straně Maxentia proti Konstantinovi, byla opět zrušena, tentokrát definitivně a nahrazena převážně germánskou jízdní gardou, založenou Diocletianem. Funkce prefekta pretoriánů zůstala zachována. I nadále byli úřadující prefekti čtyři, ale jejich povinnosti měly nyní charakter civilní a týkaly se většinou záležitostí finančních a soudních.
Zatímco na různé národy v císařství doléhaly útrapy inflace a útisku, Konstantin dále s velkým zaujetím rozvíjel Diocletianovy finanční reformy. Štědře propůjčoval hodnost senátora a přiděloval senátorům různé úřady, takže začali znovu získávat politický vliv.
Řím nehrál v myšlenkách a plánech Konstantina hlavní roli. Věděl, že z hlediska vojenských potřeb přestal být Řím pro císařství vhodným hlavním městem, protože odtud mohl panovník stěží současně kontrolovat životně důležitou hranici rýnsko- dunajskou i na hranici Eufratu. Rozhodl se, že ideálním místem pro jeho hlavní město je starobylé řecké Byzantium a tam v letech 324 -330 založil Konstantinopoli, současný Istanbul. I když Řím neztratil žádnou ze svých výsad a Konstantinopoli i její nově ustaven senát zaujímala zpočátku nižší postavení, Konstantin měl v úmyslu vybudoval z ní metropoli celého císařství a brzy se mu to podařilo. Vytvořil tak základ pro vznik byzantské říše, která dominovala následujícímu středověku po dlouhá staletí a nakonec přijala řečtinu za úřední jazyk.
Konstantin uvedl ještě důležitější změnu – konverzi císařství od pohanství ke křesťanství. Během let pak uvedl řadu opatření zvýhodňujících křesťany. Církev a stát měly spolupracovat v těsném spojení.
Konstantinovo rozhodnutí pokřesťanštit císařství představovalo vysoce osobní a na první pohled překvapivý krok, protože i přes nátlak, který na něho vyvíjeli biskupové, církev neměla významnější politické, hospodářské a kulturní postavení. On sám se dal , stejně jako jiní souvěrci, pokřtít až na samém konci života – když už nemohl hřešit.
Ve službě církvi se Konstantin zařadil mezi nejpřednější císaře – stavitele v dějinách Říma i celého světa. Položil základy k revoluční změně v architektuře vycházející ze změny náboženské. Pozoruhodné stavby z této doby se objevovaly ve dvou podobách : centrálně pojaté / kruhové, polygonální, ve tvaru kříže/ nebo obdélné. Ve svém hlavním městě vybudoval Konstantin kostel Svatých apoštolů ve tvaru kříže s kónickou střechou, zde také pod hlavní kupolí spočívaly po určitou dobu jeho ostatky. Jinou významnou stavbou tohoto typu, která se také nedochovala, Konstantin započal v Antiochii. Byl to zlatý osmiúhelník postavený vedle paláce na ostrově v řece Ortones.
Stejně pozoruhodné byly i čtverhranné konstrukce typu budov – křesťanské baziliky. Tyto velkolepé vystřídaly skromné kostelíky minulosti, měly obdélníkový tvar, vstupovalo se do nich z prostorných nádvoří.
Temnou skvrnu na Konstantinově vládě zanechala domácí tragedie v roce 326, kdy císař podlehl podezřením ze zrady a dal popravit svou manželku Faustu a nejstaršího syna Crispa.
Konstantin byl muž hlubokých a impulzivních citových hnutí. Byl výstřední, žádostivý popularity, přístupný lichotkám a náladový a bezohledný. Měl sice vznětlivou povahu, ale dal se často obměkčit. Jeho ctižádost a energie neznala mezí. Byl velmi schopným vojevůdcem. Jeho vláda představovala období mimořádné důležitosti pro budoucnost církve, císařství a západní civilizace. Byl znám jako muž, jemuž se nikdo nevyrovnal půvabem, krásou postavy a vysokým vzrůstem. Jako muž, který svou zdatností převyšoval své součastníky, až jim naháněl hrůzu. V pozdějším věku přibral Konstantin na váze a přezdívalo se mu „ Býčí šíje“. Z neosobní, kněžské vznešenosti jeho obrovského portrétu v muzeu Conservatori v Římě vystupuje tvář s energickými, výraznými rysy, mohutným obočím a energickou bradou: tvář muže, kterého by nebylo dobré si znepřátelit.
V roce 293 obdržel Constantinus úřad Caesara a jeho syn byl přijat na dvůr Diocletiana. Upozornil na sebe jako nadějný důstojník ve válce proti Peršanům, v níž sloužil pod velením druhého Caesara Galeria. Když Diocletianus a Maximianus abdikovali, na jejich místo nastoupili jako Augustové Galerius a Constantinus I. Rok na to požádal Constantinus Galeria , aby jeho syna uvolnil pro službu v Británii. Galerius mu vyhověl a když Constantinus v Eburaku zemřel, jeho vojáci pozdravili Konstantina jako Augusta. Galerius to odmítl přijmout, ale věděl, že nemůže nepřiznat Konstantinovi titul Caesara. Když se oženil s Faustou, titul Augustu mu byl opětně potvrzen jejím otcem Maximianem, kterému později poskytl ochranu v Galii, po tom, co se Maximianus rozešel s Maxentiem ve zlém a opustil Řím.
Konstantin byl v roce 308 požádán, aby se vzdal hodnosti Augusta a stal se opět Caesarem, ten to však odmítl. Poté úspěšně ubránil rýnskou hranici proti vpádům germánských kmenů, ale pak odjel zpět do Galie, když se dozvěděl, že se Maximianus obrátil proti němu a dobyl Masilii / Marseille/. Konstantin ho donutil, aby se vzdal, a snad ho i zabil.
Když Galerius v roce 311 zemřel, ocitl se Konstantin s Maxentiem v otevřeném konfliktu, vtrhl do Itálie, zvítězil u města Augusta Taurinorum / Turín/ a u Verony a pak se vydal na pochod k Římu, kde byl Maxentius poražen a zabit v bitvě. Senát vítězného Konstantina uvítal a uznal jako staršího Augusta.
Licinius, který již dříve Konstantina podporoval a oženil se s jeho sestrou Constantií, prosadil svou vládu na východě a působil jako protiváha Konstantinovi moci na západě. Soulad mezi oběma vládci neměl trvání. První válka v roce 316 skončila Konstantinovým vítězstvím v Panonii, po ní následovala nerozhodná bitva v Thrákii. Díky obnovené vzájemné toleranci, se jejich roztržka urovnala. Brzy ale propukla znovu. Mezi oběma vládci došlo k nové vlně nepřátelských akcí. Konstantin chtěl zaútočit a svého nepřítele nakonec porazil.
Konstantinu pokračoval v reorganizaci armády, kterou započal Diocletianus. Ve vojsku rozšiřoval germánské jednotky, protože si cenil zvláštních předpokladů příslušníků těchto kmenů pro jednání s jejich nepřátelskými krajany za řekou. Germánským kmenům se tak dostalo privilegovaného postavení a také jejich velitelé se setkávali s mimořádnými projevy přízně.
Pretoriánská garda, která bojovala na straně Maxentia proti Konstantinovi, byla opět zrušena, tentokrát definitivně a nahrazena převážně germánskou jízdní gardou, založenou Diocletianem. Funkce prefekta pretoriánů zůstala zachována. I nadále byli úřadující prefekti čtyři, ale jejich povinnosti měly nyní charakter civilní a týkaly se většinou záležitostí finančních a soudních.
Zatímco na různé národy v císařství doléhaly útrapy inflace a útisku, Konstantin dále s velkým zaujetím rozvíjel Diocletianovy finanční reformy. Štědře propůjčoval hodnost senátora a přiděloval senátorům různé úřady, takže začali znovu získávat politický vliv.
Řím nehrál v myšlenkách a plánech Konstantina hlavní roli. Věděl, že z hlediska vojenských potřeb přestal být Řím pro císařství vhodným hlavním městem, protože odtud mohl panovník stěží současně kontrolovat životně důležitou hranici rýnsko- dunajskou i na hranici Eufratu. Rozhodl se, že ideálním místem pro jeho hlavní město je starobylé řecké Byzantium a tam v letech 324 -330 založil Konstantinopoli, současný Istanbul. I když Řím neztratil žádnou ze svých výsad a Konstantinopoli i její nově ustaven senát zaujímala zpočátku nižší postavení, Konstantin měl v úmyslu vybudoval z ní metropoli celého císařství a brzy se mu to podařilo. Vytvořil tak základ pro vznik byzantské říše, která dominovala následujícímu středověku po dlouhá staletí a nakonec přijala řečtinu za úřední jazyk.
Konstantin uvedl ještě důležitější změnu – konverzi císařství od pohanství ke křesťanství. Během let pak uvedl řadu opatření zvýhodňujících křesťany. Církev a stát měly spolupracovat v těsném spojení.
Konstantinovo rozhodnutí pokřesťanštit císařství představovalo vysoce osobní a na první pohled překvapivý krok, protože i přes nátlak, který na něho vyvíjeli biskupové, církev neměla významnější politické, hospodářské a kulturní postavení. On sám se dal , stejně jako jiní souvěrci, pokřtít až na samém konci života – když už nemohl hřešit.
Ve službě církvi se Konstantin zařadil mezi nejpřednější císaře – stavitele v dějinách Říma i celého světa. Položil základy k revoluční změně v architektuře vycházející ze změny náboženské. Pozoruhodné stavby z této doby se objevovaly ve dvou podobách : centrálně pojaté / kruhové, polygonální, ve tvaru kříže/ nebo obdélné. Ve svém hlavním městě vybudoval Konstantin kostel Svatých apoštolů ve tvaru kříže s kónickou střechou, zde také pod hlavní kupolí spočívaly po určitou dobu jeho ostatky. Jinou významnou stavbou tohoto typu, která se také nedochovala, Konstantin započal v Antiochii. Byl to zlatý osmiúhelník postavený vedle paláce na ostrově v řece Ortones.
Stejně pozoruhodné byly i čtverhranné konstrukce typu budov – křesťanské baziliky. Tyto velkolepé vystřídaly skromné kostelíky minulosti, měly obdélníkový tvar, vstupovalo se do nich z prostorných nádvoří.
Temnou skvrnu na Konstantinově vládě zanechala domácí tragedie v roce 326, kdy císař podlehl podezřením ze zrady a dal popravit svou manželku Faustu a nejstaršího syna Crispa.
Konstantin byl muž hlubokých a impulzivních citových hnutí. Byl výstřední, žádostivý popularity, přístupný lichotkám a náladový a bezohledný. Měl sice vznětlivou povahu, ale dal se často obměkčit. Jeho ctižádost a energie neznala mezí. Byl velmi schopným vojevůdcem. Jeho vláda představovala období mimořádné důležitosti pro budoucnost církve, císařství a západní civilizace. Byl znám jako muž, jemuž se nikdo nevyrovnal půvabem, krásou postavy a vysokým vzrůstem. Jako muž, který svou zdatností převyšoval své součastníky, až jim naháněl hrůzu. V pozdějším věku přibral Konstantin na váze a přezdívalo se mu „ Býčí šíje“. Z neosobní, kněžské vznešenosti jeho obrovského portrétu v muzeu Conservatori v Římě vystupuje tvář s energickými, výraznými rysy, mohutným obočím a energickou bradou: tvář muže, kterého by nebylo dobré si znepřátelit.