Traianus Decius / Gaius Messius Quintus Decius/, římský císař, se narodil v roce 190 v Budalie poblíž Sirmia/ Sremska Mitrovica/ u Dunaje.

Jeho rodina měla místní kořeny. Traianus nebyl prostý voják, jeho rodina obchodovala s Itálií a vlastnila rozsáhlé pozemky.

Traianova manželka Herennia Cupressenia Etruscilla pocházela z urozeného etruského rodu.

Decius byl vzácným případem obyvatele z Podunají, který se stal senátorem a získal úřad konzula.

Když v roce 248 císaře Philippa obklopovali uzurpátoři a on chtěl odstoupit, Decius, tou dobou městský prefekt, ho od toho zrazoval s tím, že tito uchazeči o trůn stejně brzy padnou. Jeho předpověď se potvrdila a on přijal vrchní velení v Poesii a v Panonii: odtud vyhnal gótské vetřelce a obnovil vojenskou kázeň.

Po smrti Philippa i jeho syna u Verony se Decius vrátil do Říma, kde senát potvrdil jeho vyhlášení císařem a zahrnul ho poctami, např. titulem Traianus.

V prvním roce své vlády se císař věnoval reorganizaci doma, i v zahraničí. Snažil se spojit pohanské duchovní síly na podporu svého režimu připraveného k dalším bojům – to mu vyneslo titul „ Obnovitel kultů“.

Hlavním rysem vlády tohoto císaře bylo systematické pronásledování křesťanů. I když se tato komunita zatím příliš nerozrostla, římské úřady, které se potýkaly se spoustou problémů a potíží, jejich dobře fungující, uzavřená organizační struktura, distancující se od státu, přímo provokovala. Proto Decius tolerantní politiku úplně obrátil a likvidoval vybrané představitele církve. Víra se hroutila a jemu připadalo, že se vůdčí představitelé křesťanů snažili odvézt jiné jeho poddané od úcty k pohanskému náboženství, které bylo páteří státu a jeho prosperity. Nenutil křesťany, aby se vzdali víry, ale nestrpěl, aby se odmítali účastnit společenských veřejných obřadů. Vyžadoval, aby zachovávali pouze jeden pohanský náboženský obřad.

Církev soustředěná převážně do měst byla nebezpečně vystavena policejnímu tlaku, takže mnozí věřící nakrátko odpadli a podvolili se udělat, co se od nich požadovalo. Jiní se snažili vyhnout se těmto požadavkům podplácením, ne všichni komisaři považovali přijímaní úplatků za nedůstojné. Velký počet křesťanů neuposlechl a byl popraven.

Gótové překročili Dunaj pod vedením velmi schopného Knivy a Karpové, se kterými se tajně domluvili, vtrhli současně do dánských provincií. Deciova vláda se tak ocitla v dalším konfliktu. Decius se rozhodl sám bojovat proti vetřelci. Ustavil proto zvláštní úřad pro centrální správu země, řízený senátorem Publiem Liciniem Valerianem / budoucím císařem/.

Decius dal jasně najevo svůj úmysl založit císařskou dynastii. Jeho žena byla povýšena na Augustu a jejich starší syn Herennius Etruscus dostal počátkem léta roku 250 titul Caesara a Předáka mládeže.

Ani ne dvacetiletý Herennius byl vyslán s armádou do Moesie a brzy se za ním vypravil i Decius. Osvobodil Nicopolis ad Istrum, vyčistil Dácii od Kaprů a jako její obyvatel získal titul Dacicus Maximus.

Z vítězství se císař dlouho neradoval, utrpěl porážku u Beroe Augusta Traiana. Gótové dobyli Thákii a nemilosrdně ho vyplenili. Decius jim v tom nemohl zabránit, uprchl se zbytkem své armády do Oeska / Gigen/, kde vojska Treboniana Galla zatím neutrpěla žádné ztráty. Obě armády zaujaly postavení u Dunaje. Nakonec Decius zvítězil. Se svým synem oslavil „ germánské vítězství“. Herennius byl prohlášen Augustem a spoluvládcem svého otce. Dedkův mladší syn Hostilianus, který zůstal v Římě, získal titul Caesara.

Když se Kniva vracel do Malé Skythie, chytil se Decius do pasti spolu se svým synem Herenniem. Bylo to poprvé, kdy římský císař zahynul v boji s cizím nepřítelem. On i jeho starší syn byli oslavováni jako dva válečníci, kteří se obětovali pro římsku republiku.

Zhodnotit vlastnosti a schopnosti Decia je velmi obtížné. Svou náboženskou i vlasteneckou politiku prosazoval velmi tvrdě. Jako generál byl schopný, ale zřejmě ne dostatečně. Jen málo mužů mohlo o sobě tvrdit, že jsou výtečnými generály v době, kterou otřásla jedna krize za druhou.