Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států. Narodil ve Virginii do rodiny předního presbytariánského pastora a docenta, který se angažoval v občanské válce na straně Konfederace. V rodině panovala přísná disciplína. Tu a také...
Životopis
Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států. Narodil ve Virginii do rodiny předního presbytariánského pastora a docenta, který se angažoval v občanské válce na straně Konfederace. V rodině panovala přísná disciplína. Tu a také pevnou náboženskou víru si Wilson odnesl i do dalšího života. Studoval na několika školách politologii, dějiny Spojených států a právo. Krátce se živil advokátskou praxí, než pokračoval v postgraduálním studiu politologie. V roce 1885 vydal svou nejznámější knihu Vláda Kongresu, ve které obhajoval prezidentovu pravomoc koordinovat práci kongresu. V témže roce se oženil s Ellen Axsonovou, později spolu měli celkem tři dcery.
Učil na různých vysokých školách, od roku 1890 na Princeton University politickou ekonomii a právní vědy. Byl sedmkrát zvolen nejoblíbenějším profesorem. V roce 1902 byl zvolen rektorem a zahájil široký program reforem, čímž si získal mnoho nepřátel, ale také pokrokovou „image“.
Wilson, pro kterého byly poctivost absolutním zákonem, vzbuzoval mnohé naděje na spravedlivější budoucnost. Proto když demokratická strana hledala kandidáta na úřad guvernéra New Jersey, rektor Princetonu byl i přes své nulové praktické politické zkušenosti jednoznačně nejvhodnějším kandidátem. Vzhledem ke své praktické nezkušenosti v práci pro státní instituce se zpočátku spoléhal hlavně na sbor loajálních poradců, hlavně na Edvarda House, dorovnával Wilsonův nedostatek taktu a pomáhal mu od jeho nástupu do úřadu guvernéra až do konce druhého prezidentského období.
Jako guvernér začal Wilson kritizovat korupci i klientelismus. Jeho reformy se týkaly také kontrol cen komunálních služeb a sociálního zákonodárství. Není divu, že kampaň za Wilsonovu kandidaturu na prezidenta byla zahájena téměř ihned po jeho zvolení guvernérem.
Vítězství Wilsona bylo pro mnohé překvapením, faktem ale je, že po rozštěpení republikánské strany mezi stoupence Roosevelta a Tafta byl úspěch demokratů téměř zaručen. Zajímavostí voleb v roce byl společný, tj. pokrokový, program obou hlavních favoritů, Roosevelta i Wilsona. Předvolební debaty měly nezvykle vysokou úroveň. Po sčítání hlasů získal Wilson 6 286 214 voličů, Roosevelt za progresivistickou stranu 4 216 020, republikánský prezident Taft 3 486 922 a socialistický kandidát Debs 897 011. Účast oprávněných voličů ale dosáhla pouze 58%.
Nový prezident chtěl jednat rychle a hned v počátcích zlomit odpor proti reformám, začal tedy jako předseda demokratů zasahovat i do práce Kongresu. Už v průběhu své volební kampaně vyhlásil Wilson program tzv. Nové svobody. Ten spočíval na zvýšených zásazích do ekonomiky, tak aby ji nekontrolovaly úzké skupiny a aby měli občané znovu stejné možnosti. To dokázal s pomocí drastického snížení dovozních cel, zavedení systému Federálních bank rezerv, které měly stabilizovat měnu, a hlavně ustanovením komise pro obchod s funkcí antimonopolního úřadu. Prosadil také několik základních sociálních reforem.Celkově se působení 28. prezidenta Spojených států na vnitropolitické scéně dalo označit za téměř zázračně úspěšné. Změny, které byly považovány za nutné již po celá desetiletí, se konečně podařilo prosadit.
V zahraniční politice je už hodnocení Wilsona působení méně jednoznačné. Wilson byl v Evropě jen jako turista, znal špatně evropské dějiny, o zbytku světa ani nemluvě. Společně s jeho zapáleným idealismem tvořila tato neznalost výbušnou směs. Prvním problémem byl postoj USA k revoluci v Mexiku. Ta přerostla v občanskou válku, hlavní moci ve státě se zmocnil diktátor Huerta. Wilsonova snaha ovlivnit výsledek války proti němu vedla k americké okupaci Veracruzu v roce 1914. Nevěděl si také rady s dalšími zeměmi v americké sféře vlivu, jmenujme Filipíny, Dominikánskou republiku, Haiti a Kubu. Tyto státy byly buď přímo okupovány, nebo ovládány ekonomicky americkými investory.
Obě Ameriky byly v této době ze všech obydlených světadílů asi nejvíce nezávislé na Evropě. Wilsonovi ale byla z obou válčících stran od počátku bližší Dohodě. Ačkoli se takto vyjadřoval pouze v soukromých dopisech, bylo poměrně jasné, že jeho demokratické a pacifistické názory se s německým militarismem nikdy neshodnou. Zpráva o sarajevském atentátu vzbudila v Americe málo pozornosti. Událostí, která částečně probudila veřejnost, bylo napadení Belgie Německem. Den poté, 4.srpna 1914, vydal Wilson proklamaci neutrality, v níž vyzval všechny Američany, aby byli nestranní v myšlení i činech. 6. srpna 1914 zemřela Ellen Wilsonová. Prezidentovi v ní odešel nejlepší rádce. Znovu se oženil v listopadu 1915 s Washingtonskou vdovou Edith Galtovou. Postupem času bylo stále jasnější, že válka uvízla v bahně zákopů a Británie i Německo se snažily zničit jeden druhého ekonomicky. Britové uvalili omezení i na neutrální obchod. Německé přístavy byly blokovány, Severní moře zaminováno. Anglie tedy používala miny a válečné lodě, Němci ponorky. Pro americká ekonomiku byla válka, cynicky řečeno, skutečným požehnáním. Postupně se stupňující boj v Severním moři ale znamenal ohrožení pro obchod i lidské životy. 7. května 1915 byl bez varování potopen u irských břehů anglický zámořský parník Louisitania německou ponorkou U-20. 1198 lidí, včetně 139 Američanů zahynulo. Wilsonova reakce byla pro mnohé nepochopitelná:„Může stát, že je člověk příliš hrdý na to, aby bojoval.“ V jeho pojetí to znamenalo, že si je příliš jist svým právem, než aby o tom potřeboval přesvědčovat jiné použitím síly. Tato slova měla pro zastánce Británie účinek rudého hadru na býka. Prezident byl obviňován z příliš slabošského přístupu. Vyjednáváním se podařilo v roce 1916 zmírnit ponorkovou hrozbu, bylo ale očividné, že nejde o konečné řešení. Není jasné, zda Wilson stále věřil v neutralitu, chtěl jen více času pro válečné přípravy nebo zda chtěl zabodovat u pacifistických voličů v blížících se volbách. Faktem je, že slogan “udržel nás mimo válku“ bodoval. Volby v roce 1916 vyhrál Wilson těsně, za znovuzvolení vděčil hlavně jihu a středozápadu. V únoru byla zahájilo Německo neomezenou ponorkovou válku. V té době byla také zachycena nóta, kterou poslal německý ministr zahraničí Zimmermann velvyslanci v Mexiku Eckhardtovi. Obsahovala návrh nabídnout Mexiku Texas a Nové Mexiko pokud zaútočí spolu s Německem na Spojené státy. To byla poslední kapka.
Spojené státy vstoupily do první světové války 6. dubna 1917. Wilsonovou povinností nyní bylo rychle připravit Spojené státy na válku. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. V červnu 1917 již bylo zapsáno deset miliónů mužů ve věku od jedenadvaceti do třiceti let. Velké množství amerických jednotek pod velením generála Pershinga se zúčastňovalo bojových operací od června 1918. Američané podpořili Dohodu v závěrečné fázi války, vyčerpané německé jednotky nemohly jejich postup úplně zastavit.
Na domácí frontě bylo nutné pro tento úspěch vybojovat nejednu bitvu. Byl ustanoven Úřad pro válečný průmysl, který, v čele s geniálním bankéřem Baruchem, reorganizoval průmysl tak, aby mohl plnit vládní zakázky. Byly také zvýšeny daně, většina prostředků pro financování války ale přišla přímo od občanů. Čtyři „půjčky svobody“ a jedna „půjčka vítězství“ vynesly dohromady 21 400 000 000 $, hlavně díky vydatné propagandistické podpoře. Výbor pro informaci veřejnosti zahájil ohromnou kampaň, která měla přesvědči pacifistické Američany o nutnosti války. Podle protišpionážního zákona byly uvězněny stovky lidí, mnozí z nich nevinně, mezi nimi vůdce Socialistické strany Eugene V. Debs. Výsledkem ale byla bezprecedentní jednota obyvatelstva, ohromné nadšení pro společné úsilí, a také samozřejmě miliardy investované do státních dluhopisů.
Dvě léta organizovaného průmyslu změnila Spojené státy navždy. Hlavním předmětem Wilsonova snažení ale nebyla ani tak ekonomika jako ideové obhájení války. Wilson se snažil prosadit takové válečné cíle, které by zaručovaly budoucí kolektivní bezpečnost. V lednu 1918 přednesl Kongresu svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a hlavně vzniku Společnosti národů. Ta by ztělesňovala princip rovnosti, protože nečinila rozdíl mezi velkými a malými státy. Wilson chtěl tímto programem ukázat Spojencům, že nechce, aby mír po první světové válce byl poznamenán tím, co zničilo všechny míry před ním: snahou vítězů „nahrabat si“. Společnost národů byla tedy prosazována jako oficiální stanovisko Spojených států a jejich primární válečný cíl. Čtrnáct bodů nadchlo ohromné množství intelektuálů i obyčejných lidí. Zvlášť američtí přistěhovalci ze zemí Rakouska-Uherska a z Německa vzhlíželo k prezidentu Wilsonovi jako k naději na spravedlnost. V Anglii a především ve Francii, ale čtrnáct bodů nikdo nebral vážně na vědomí. Bylo jasné, že jejich cílem je potrestat Německo tak tvrdě, že už se nikdy nevrátí jako evropská velmoc. Wilson ale plný nadšení v prosinci 1918 přicestoval do Evropy a podnikl triumfální cestu po hlavních městech zemí Dohody. Na následné konferenci v Paříží se tvrdohlavě držel svých pozic. Aby byl přijat vznik Společnosti národů, ustoupil svým spojencům v mnohém, například v otázce reparací či volného obchodu.
Skutečná životní prohra ale čekala na Wilsona v jeho vlastní zemi. Ve Spojených státech se idea Společnosti národů setkala s nepochopením. Amerika nebyla připravena podřídit se mezinárodnímu konsenzu. Když bylo jasné, že mírová smlouva nezíská v Senátu dvoutřetinovou většinu potřebnou k ratifikaci, pokusil se Wilson změnit veřejné mínění propagační cestou po celé zemi. Ohromné pracovní nasazení se ale podepsalo na jeho zdraví, v září 1919 po záchvatu mrtvice částečně ochrnul. Po tři měsíce se neobjevil na veřejnosti, spojení s vnějším světem zajišťovala jeho druhá žena a osobní lékař. Mezitím byla mírová smlouva Senátem definitivně zamítnuta. USA do Společnosti národů nikdy nevstoupily.
Ve volbách roku 1920 zvítězil konzervativní kandidát Harding a jeho slogan „návrat k normálnosti“. Spojené státy se znovu stáhly do izolace. Wilson už nikdy neopustil Washington D.C. , kde 3.2. 1924 zemřel.
Přestože byl praktický výsledek Wilsonova působení nejednoznačný, zůstal v mnohém důležitým průkopníkem. Spoluzakladatel současné OSN Franklin Delano Roosevelt se cítil být dědicem jeho odkazu. Wilsonových Čtrnáct bodů je dodnes nenaplněno, ale položily základ mnoha moderním institucím mezinárodní spolupráce a kolektivní bezpečnosti.
Učil na různých vysokých školách, od roku 1890 na Princeton University politickou ekonomii a právní vědy. Byl sedmkrát zvolen nejoblíbenějším profesorem. V roce 1902 byl zvolen rektorem a zahájil široký program reforem, čímž si získal mnoho nepřátel, ale také pokrokovou „image“.
Wilson, pro kterého byly poctivost absolutním zákonem, vzbuzoval mnohé naděje na spravedlivější budoucnost. Proto když demokratická strana hledala kandidáta na úřad guvernéra New Jersey, rektor Princetonu byl i přes své nulové praktické politické zkušenosti jednoznačně nejvhodnějším kandidátem. Vzhledem ke své praktické nezkušenosti v práci pro státní instituce se zpočátku spoléhal hlavně na sbor loajálních poradců, hlavně na Edvarda House, dorovnával Wilsonův nedostatek taktu a pomáhal mu od jeho nástupu do úřadu guvernéra až do konce druhého prezidentského období.
Jako guvernér začal Wilson kritizovat korupci i klientelismus. Jeho reformy se týkaly také kontrol cen komunálních služeb a sociálního zákonodárství. Není divu, že kampaň za Wilsonovu kandidaturu na prezidenta byla zahájena téměř ihned po jeho zvolení guvernérem.
Vítězství Wilsona bylo pro mnohé překvapením, faktem ale je, že po rozštěpení republikánské strany mezi stoupence Roosevelta a Tafta byl úspěch demokratů téměř zaručen. Zajímavostí voleb v roce byl společný, tj. pokrokový, program obou hlavních favoritů, Roosevelta i Wilsona. Předvolební debaty měly nezvykle vysokou úroveň. Po sčítání hlasů získal Wilson 6 286 214 voličů, Roosevelt za progresivistickou stranu 4 216 020, republikánský prezident Taft 3 486 922 a socialistický kandidát Debs 897 011. Účast oprávněných voličů ale dosáhla pouze 58%.
Nový prezident chtěl jednat rychle a hned v počátcích zlomit odpor proti reformám, začal tedy jako předseda demokratů zasahovat i do práce Kongresu. Už v průběhu své volební kampaně vyhlásil Wilson program tzv. Nové svobody. Ten spočíval na zvýšených zásazích do ekonomiky, tak aby ji nekontrolovaly úzké skupiny a aby měli občané znovu stejné možnosti. To dokázal s pomocí drastického snížení dovozních cel, zavedení systému Federálních bank rezerv, které měly stabilizovat měnu, a hlavně ustanovením komise pro obchod s funkcí antimonopolního úřadu. Prosadil také několik základních sociálních reforem.Celkově se působení 28. prezidenta Spojených států na vnitropolitické scéně dalo označit za téměř zázračně úspěšné. Změny, které byly považovány za nutné již po celá desetiletí, se konečně podařilo prosadit.
V zahraniční politice je už hodnocení Wilsona působení méně jednoznačné. Wilson byl v Evropě jen jako turista, znal špatně evropské dějiny, o zbytku světa ani nemluvě. Společně s jeho zapáleným idealismem tvořila tato neznalost výbušnou směs. Prvním problémem byl postoj USA k revoluci v Mexiku. Ta přerostla v občanskou válku, hlavní moci ve státě se zmocnil diktátor Huerta. Wilsonova snaha ovlivnit výsledek války proti němu vedla k americké okupaci Veracruzu v roce 1914. Nevěděl si také rady s dalšími zeměmi v americké sféře vlivu, jmenujme Filipíny, Dominikánskou republiku, Haiti a Kubu. Tyto státy byly buď přímo okupovány, nebo ovládány ekonomicky americkými investory.
Obě Ameriky byly v této době ze všech obydlených světadílů asi nejvíce nezávislé na Evropě. Wilsonovi ale byla z obou válčících stran od počátku bližší Dohodě. Ačkoli se takto vyjadřoval pouze v soukromých dopisech, bylo poměrně jasné, že jeho demokratické a pacifistické názory se s německým militarismem nikdy neshodnou. Zpráva o sarajevském atentátu vzbudila v Americe málo pozornosti. Událostí, která částečně probudila veřejnost, bylo napadení Belgie Německem. Den poté, 4.srpna 1914, vydal Wilson proklamaci neutrality, v níž vyzval všechny Američany, aby byli nestranní v myšlení i činech. 6. srpna 1914 zemřela Ellen Wilsonová. Prezidentovi v ní odešel nejlepší rádce. Znovu se oženil v listopadu 1915 s Washingtonskou vdovou Edith Galtovou. Postupem času bylo stále jasnější, že válka uvízla v bahně zákopů a Británie i Německo se snažily zničit jeden druhého ekonomicky. Britové uvalili omezení i na neutrální obchod. Německé přístavy byly blokovány, Severní moře zaminováno. Anglie tedy používala miny a válečné lodě, Němci ponorky. Pro americká ekonomiku byla válka, cynicky řečeno, skutečným požehnáním. Postupně se stupňující boj v Severním moři ale znamenal ohrožení pro obchod i lidské životy. 7. května 1915 byl bez varování potopen u irských břehů anglický zámořský parník Louisitania německou ponorkou U-20. 1198 lidí, včetně 139 Američanů zahynulo. Wilsonova reakce byla pro mnohé nepochopitelná:„Může stát, že je člověk příliš hrdý na to, aby bojoval.“ V jeho pojetí to znamenalo, že si je příliš jist svým právem, než aby o tom potřeboval přesvědčovat jiné použitím síly. Tato slova měla pro zastánce Británie účinek rudého hadru na býka. Prezident byl obviňován z příliš slabošského přístupu. Vyjednáváním se podařilo v roce 1916 zmírnit ponorkovou hrozbu, bylo ale očividné, že nejde o konečné řešení. Není jasné, zda Wilson stále věřil v neutralitu, chtěl jen více času pro válečné přípravy nebo zda chtěl zabodovat u pacifistických voličů v blížících se volbách. Faktem je, že slogan “udržel nás mimo válku“ bodoval. Volby v roce 1916 vyhrál Wilson těsně, za znovuzvolení vděčil hlavně jihu a středozápadu. V únoru byla zahájilo Německo neomezenou ponorkovou válku. V té době byla také zachycena nóta, kterou poslal německý ministr zahraničí Zimmermann velvyslanci v Mexiku Eckhardtovi. Obsahovala návrh nabídnout Mexiku Texas a Nové Mexiko pokud zaútočí spolu s Německem na Spojené státy. To byla poslední kapka.
Spojené státy vstoupily do první světové války 6. dubna 1917. Wilsonovou povinností nyní bylo rychle připravit Spojené státy na válku. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. V červnu 1917 již bylo zapsáno deset miliónů mužů ve věku od jedenadvaceti do třiceti let. Velké množství amerických jednotek pod velením generála Pershinga se zúčastňovalo bojových operací od června 1918. Američané podpořili Dohodu v závěrečné fázi války, vyčerpané německé jednotky nemohly jejich postup úplně zastavit.
Na domácí frontě bylo nutné pro tento úspěch vybojovat nejednu bitvu. Byl ustanoven Úřad pro válečný průmysl, který, v čele s geniálním bankéřem Baruchem, reorganizoval průmysl tak, aby mohl plnit vládní zakázky. Byly také zvýšeny daně, většina prostředků pro financování války ale přišla přímo od občanů. Čtyři „půjčky svobody“ a jedna „půjčka vítězství“ vynesly dohromady 21 400 000 000 $, hlavně díky vydatné propagandistické podpoře. Výbor pro informaci veřejnosti zahájil ohromnou kampaň, která měla přesvědči pacifistické Američany o nutnosti války. Podle protišpionážního zákona byly uvězněny stovky lidí, mnozí z nich nevinně, mezi nimi vůdce Socialistické strany Eugene V. Debs. Výsledkem ale byla bezprecedentní jednota obyvatelstva, ohromné nadšení pro společné úsilí, a také samozřejmě miliardy investované do státních dluhopisů.
Dvě léta organizovaného průmyslu změnila Spojené státy navždy. Hlavním předmětem Wilsonova snažení ale nebyla ani tak ekonomika jako ideové obhájení války. Wilson se snažil prosadit takové válečné cíle, které by zaručovaly budoucí kolektivní bezpečnost. V lednu 1918 přednesl Kongresu svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a hlavně vzniku Společnosti národů. Ta by ztělesňovala princip rovnosti, protože nečinila rozdíl mezi velkými a malými státy. Wilson chtěl tímto programem ukázat Spojencům, že nechce, aby mír po první světové válce byl poznamenán tím, co zničilo všechny míry před ním: snahou vítězů „nahrabat si“. Společnost národů byla tedy prosazována jako oficiální stanovisko Spojených států a jejich primární válečný cíl. Čtrnáct bodů nadchlo ohromné množství intelektuálů i obyčejných lidí. Zvlášť američtí přistěhovalci ze zemí Rakouska-Uherska a z Německa vzhlíželo k prezidentu Wilsonovi jako k naději na spravedlnost. V Anglii a především ve Francii, ale čtrnáct bodů nikdo nebral vážně na vědomí. Bylo jasné, že jejich cílem je potrestat Německo tak tvrdě, že už se nikdy nevrátí jako evropská velmoc. Wilson ale plný nadšení v prosinci 1918 přicestoval do Evropy a podnikl triumfální cestu po hlavních městech zemí Dohody. Na následné konferenci v Paříží se tvrdohlavě držel svých pozic. Aby byl přijat vznik Společnosti národů, ustoupil svým spojencům v mnohém, například v otázce reparací či volného obchodu.
Skutečná životní prohra ale čekala na Wilsona v jeho vlastní zemi. Ve Spojených státech se idea Společnosti národů setkala s nepochopením. Amerika nebyla připravena podřídit se mezinárodnímu konsenzu. Když bylo jasné, že mírová smlouva nezíská v Senátu dvoutřetinovou většinu potřebnou k ratifikaci, pokusil se Wilson změnit veřejné mínění propagační cestou po celé zemi. Ohromné pracovní nasazení se ale podepsalo na jeho zdraví, v září 1919 po záchvatu mrtvice částečně ochrnul. Po tři měsíce se neobjevil na veřejnosti, spojení s vnějším světem zajišťovala jeho druhá žena a osobní lékař. Mezitím byla mírová smlouva Senátem definitivně zamítnuta. USA do Společnosti národů nikdy nevstoupily.
Ve volbách roku 1920 zvítězil konzervativní kandidát Harding a jeho slogan „návrat k normálnosti“. Spojené státy se znovu stáhly do izolace. Wilson už nikdy neopustil Washington D.C. , kde 3.2. 1924 zemřel.
Přestože byl praktický výsledek Wilsonova působení nejednoznačný, zůstal v mnohém důležitým průkopníkem. Spoluzakladatel současné OSN Franklin Delano Roosevelt se cítil být dědicem jeho odkazu. Wilsonových Čtrnáct bodů je dodnes nenaplněno, ale položily základ mnoha moderním institucím mezinárodní spolupráce a kolektivní bezpečnosti.