Žofie Bavorská

bavorská princezna, rakouská arcivévodkyně, matka rakouského císaře Františka Josefa I.

Narození:
27. ledna 1805
Úmrtí:
28. května 1872
Upravit profil
Žofie Frederika Dorothea Vilemína byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů, rakouská arcivévodkyně a matka rakouského císaře Františka Josefa I. Původ a mládíNarodila se jako čtvrtá ze šesti dcer bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho...

Životopis

Žofie Frederika Dorothea Vilemína byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů, rakouská arcivévodkyně a matka rakouského císaře Františka Josefa I.

Původ a mládí
Narodila se jako čtvrtá ze šesti dcer bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho druhé manželky Karolíny Bádenské. Byla dvojčetem Marie Anny Bavorské, pozdější saské královny.

Manželství a potomci
Dne 4. listopadu 1824 se ve Vídni provdala za do ní zamilovaného rakouského arcivévodu Františka Karla, druhorozeného syna císaře Františka I. a jeho druhé manželky princezny Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Arcivévoda Karel byl malý a hubený, stejně jako jeho bratr císař Ferdinand I. měl příliš velkou hlavu. Arcivévodkyně Žofie se proto manželství zdráhala, ale když jí dal více času, aby ho poznala, zjistila, že má milou povahu a dobrý charakter. Její rozhodnutí bylo šťastné, nejenže si vybrala vysoce postaveného ženicha z rodu Habsburků, ale našla v něm i milujícího a vtipného partnera. V prvních létech manželství pět jejích těhotenství skončilo 5 let za sebou potratem, léčila se proto v lázních Bad Ischl; léčba byla úspěšná a po týdnech trávených téměř bez pohybu na lůžku se dne 18. srpna 1830 po čtyřiceti osmi hodinách bolesti a pomocí kleští narodilo vytoužené dítě – František Josef, pozdější císař. Proti pravidlům té doby svého maličkého dokonce i kojila (to císařovna Alžběta nedělala).

Druhé těhotenství probíhalo klidně a porod byl bez komplikací. Ferdinand Maxmilián ("Maxi") přišel na svět 6. července 1832. Rok poté se jí narodil 31. července další syn, pokřtěný jako Karel Ludvík ("Karl"). Po něm následovala 27. října 1835 milovaná "Ännchen", Anička, arcivévodkyně Marie Anna. Jako jediná holčička mezi bratry se stala středem pozornosti celé rodiny. Zemřela v necelých pěti letech. Ztrátu tohoto dítěte Žofie nikdy nepřekonala (ještě po pětadvaceti letech vyprávěla o holčičce svému vnukovi Rudolfovi). Pár měsíců po smrti dcerky porodila mrtvého chlapce a o dva roky později přišel na svět poslední potomek, Ludvík Viktor, a byl to všemi rozmazlovaný benjamínek (říkalo se mu mazlivými jmény, rodiče mu říkali "Bubi" a sourozenci "Hetzi" nebo "Luzziwuzzi").

Žofie i František Karel se nechtěli od dětí nadlouho vzdalovat a rozhodli se vzít jejich výchovu do vlastních rukou, a to až do školního věku, čímž se od stavovsky rovných současníků neobvykle lišili (obvykle byly děti v neustálé péči guvernantek a vychovatelů). Ale Žofie se lišila i v dalších ohledech. Pokud člen rodiny (manžel nebo dítě) onemocněl, ujala se péče o nemocného sama, dokonce i při nakažlivých nemocích (pečovatelský personál byl v karanténě, nikoliv arcivévodkyně Žofie, která nemocného neopouštěla ani v noci).

Mimořádně půvabná, inteligentní a přitažlivá arcivévodkyně měla na vídeňském dvoře řadu oddaných ctitelů. Mezi ně patřil např. kancléř Metternich, s nímž se shodovala i v politických otázkách. Na vídeňském dvoře žil císařův vnuk Napoleon (1811–1832, syn Napoleona Bonaparta a císařovy dcery Marie Luisy), který se do své o šest let starší tety zamiloval. Jejich blízkost byla očividná, což mělo za následek šíření pověstí. Dalšími obdivovateli krásné a chytré Žofie byli: švédský král Gustav IV. Adolf, Gustav Vasa, který přišel do Vídně roku 1826 a nakonec mladý Napoleon II. (syn Napoleona Bonaparta).

Její manžel byl druhorozeným synem císaře Františka I. Špatný zdravotní stav jeho staršího bratra Ferdinanda I. (zvaného Dobrotivý) mu dával šanci na císařský trůn. Ferdinand I., od roku 1835 rakouský císař a 1836 český král, se sice v roce 1831 oženil s princeznou Marií Annou Savojskou, lékaři mu však nedávali šanci na potomka. Potomstvo měl zajistit tedy jeho mladší bratr a Žofiin manžel, arcivévoda František Karel.

Do vývoje evropské politické situace i do jejího osobního života zasáhl rok 1848. Dne 2. prosince se novým rakouským císařem stal Žofiin syn František Josef (jako František Josef I.), když prostoduchý a politicky slabý Ferdinand I. pod stále sílícím tlakem abdikoval a svého manžela dokázala Žofie přimět k tomu, aby se i on vzdal trůnu v synův prospěch.

Tchyně
Třiadvacetiletý císař František Josef měl přání se co nejdříve oženit a založit svou rodinu. Protože se sám po nevěstě moc rozhlížet nemohl, požádal matku, aby mu seznámení s katolickými princeznami pomohla připravit. Činila tak ráda a diskrétně. Setkání se odehrávala vždy v soukromí a dotyčné dámy přijížděli se svými rodiči a netušily, oč vlastně jde. Počátkem padesátých let poznal několik dam, ale žádná se mu dost nelíbila. V létě 1853 pozvala arcivévodkyně Žofie do Ischlu na oslavu císařových narozenin svou sestru Luisu se svými čtyřmi nejstaršími dětmi. Historický omyl, že Žofie měla raději Helenu (Nené) či dokonce tajně připravovala zásnuby, je dnes již vyvrácen. Vše se konalo ve strohém ceremoniálním tónu. Žofie příbuzné uvítala v hotelu a sledovala úpravu obou neteří a znovu byla, jako před pěti lety, okouzlena půvabem mladší z nich. Zavedla příbuzné do domu, kde se v toaletním pokoji setkali hosté s přítomnými. Zde se František Josef spontánně zamiloval do Alžběty.

Rodiče chtěli dopřát co nejvíce soukromí svým zamilovaným dětem a na večeři oddělili lidi z doprovodu, aby je nesledovali a neposlouchali. V následujících dnech příbuzní přihlíželi rostoucí lásce mladého páru. „… Láska snoubenců roste každou hodinu takovou rychlostí, že bys tomu nevěřil! Jednou, zatímco jsem seděla s Luisou ve vedlejším pokoji na sofa, řekla náhle: ,Ale teď už to uvnitř zachází moc daleko!', a oni tam spolu stáli v pevném objetí, zaměstnání dlouhým polibkem…“ (arcivévodkyně Žofie svému synovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který se jako jediný setkání v Ischlu nezúčastnil odpovídá na jeho gratulaci).

Sklonek života
Její život nebyl prost zvratů a tragédií, z nichž největší byla poprava jejího druhorozeného syna Maximiliána jako mexického císaře 19. června 1867 v Querétaru. Od toho okamžiku se stáhla do ústraní.

Na sklonku života zažila Žofie ještě vznik rakousko-uherského dualistického státu (1867), prohlášení pruského krále Viléma I. německým císařem (18. ledna 1871), vyhlášení Pařížské komuny a stále razantnější projevy liberálů.

Svého mladšího syna přežila o pět let. V roce 1872 onemocněla zápalem plic, když si po návštěvě divadla šla v lehkém nočním oděvu sednout na balkon, kde usnula; když se následujícího rána probudila, byla již těžce nemocná. Utrpěla "mozkové křeče" a ztratila dočasně řeč. Zemřela 28. května 1872 ve Vídni a byla uložena k poslednímu odpočinku ve zdejší kapucínské kryptě vedle svého syna Maxmiliána a Napoleona II. (sarkofág s jeho tělem však nechal roku 1940 Adolf Hitler přemístit do pařížské Invalidovny).